Pogačar 60 dnů, Roglič jen 52, vedle toho vítěz první z Grand Tours Bernal a 66 závodních dnů. Na opačném konci spektra jiný rekordman, Ital adoptovaný Poláky Benedetti, který loni závodil ze všech nejvíc – 90 dnů, přestože doporučení cyklistické unie UCI zní, že profesionál nemá za rok překročit hranici 85 závodních dnů. Závodit, nebo se na závod připravovat tréninkem? Existuje vůbec jasná odpověď?
Ten trend je tu už několik let – závodit o trochu méně. Přitom ale cyklistická federace UCI jde sama proti němu, když má kalendář roztahaný do deseti měsíců. Týmy musejí jezdce vytěžovat rovnoměrně, což je samozřejmě dobře, jen nesmíte mít v kádru extrémistu, jako je Roglič, který tolik prostě závodit nebude.
Rozdíl mezi těmi, co se rozhodli uzávodit, a těmi, co chtějí trénovat, je o jejich přístupu k přípravě a o tom, jak o ní přemýšlejí. Můžete mít kouče, který vás chce trénovat, protože potřebujete na něčem zapracovat, což chce čas a musíte si na to v přípravě vyhradit prostor. Zato když se rozhodnete závodit, budete se zlepšovat taky, ale prostor na odbourávání limitací už víceméně nezbude, protože mezi závody se jen vozíte a závody využíváte místo intervalových tréninků.
Výhoda závodění je taková, že o tréninku vůbec nemusíte přemýšlet. Snažíte se ze závodů vytěžit maximum, případně si s trenérem řeknete, který závod pojmete jakým způsobem, protože nasazení může být rozdílné, aby se na vytipované závody nebo aspoň období udržela forma. Ale ten trend, proč se začalo méně závodit, má původ v tom, že se víc o tréninku přemýšlí. Stará pravda „to neřeš, vyzávodíš se“ už neplatí. Bývalo to tak a já sám pamatuju, že jsem míval přes 100 závodních dní za rok, ale to v kombinaci silnice s dráhou. Byla to jedna z cest, ale už opravdu nezbýval prostor trénovat.
Co přinese obrovský počet závodních dnů, je vysoký výkonnostní standard. Bohužel ale jedete pořád stejně. Nestane se, že propadnete, ale nemáte ani lepší dny, vrchol formy nepřijde. Jedete dlouho, rychle, ale ne dostatečně rychle. To je taky jeden z důvodů, proč dnes začínají být lepší zástupci mladší generace, protože za sebou mají regulérní a lépe poskládaný trénink.
Počet závodních dnů taky záleží na nemocnosti závodníka, ale dnes je standardem podrobný monitoring. Týmy po závodnících chtějí pravidelné vyplňování dotazníků, což mají dokonce zakotvené ve smlouvách. Jsou to denní reporty trenérovi o tom, jak se vyspal, kolik hodin spal, jak se cítí, kolik váží (což ale nebývá často, protože to je pro většinu z nich stresující faktor) a mnohé další. Týmy si závodníky hlídají, aby je nepřetěžovaly, protože v opačném případě hrozí, že budou nemocní, že dojde ke zranění nebo budou absolutně nevýkonní. A ani jedno z toho ten tým nechce alespoň pro ty závodníky, se kterými počítá do dalšího roku.
Pokud budete závodit celý rok, zbydou vám zhruba dva měsíce na odpočinutí si po sezoně před tou další a na trénink, který ale v tu chvíli bude zaměřen jen na objem, na najíždění v nízké intenzitě. V půlce roku zase absolvujete blok, kdy se jen povozíte a zase dál jen závodíte. U takto vysokého počtu závodních dnů skončí pravděpodobně spíš domestici, protože se budou střídat u jednotlivých lídrů, naopak lídři budou mít závodních dnů méně, protože se budou na něco cíleně připravovat.
Závodem se dá sice připravit taky, pokud si program dobře poskládáte, ale pokud jich bude moc, což je případ domestika, tak si moc nevybíráte, protože vás neustále někam posílají. Život domestika je vlastně život na telefonu. Je na tréninku, zavolají mu „zítra letíš“, tak se na tréninku otočí, jede domů a míří na další závod. To se lídrovi nestane, ten má své vrcholné závody a pokud se mu něco nepodaří a potřebuje si předělat závodní program, aby mu pasoval k nově nastavenému tréninku, tak ho předělá všem okolo.
Abyste se na něco cíleně a dobře připravili, neuděláte to v závodě. Můžete sice počítat se závodní intenzitou, ale nikdy závod nebude probíhat tak, jak byste chtěli a potřebovali a jak byste zatížení pro oběhový systém a pro svaly pohlídali v tréninku.
Zdeněk Štybar sice loni Vueltu, kterou absolvoval jako přípravu na mistrovství světa, objel v grupettu, kde si přesně dávkoval trénink, tahal skupinu a tím si intenzity ordinoval takové, jak mu pasovaly. Tedy v rámci možností. Ale to jedině díky tomu, že závod pojal takto. Na druhou stranu neměl ten rok za sebou žádnou Grand Tour. Třítýdenní etapák je extrémní nálož pro tělo a pokud se dobře použije, jde o výborný stimul. Sami profíci řeknou, že když přestanou jezdit Grand Tours, tak výkonnost jim trochu klesne, a to je věc, kterou se nedaří v tréninku nahradit. Jednoznačně člověka posune. Co Štyby dělal, byly přesně ty intervaly, jak je potřeboval, ale to muselo být po dohodě s koučem. Šli do závodu tréninkově, vytipovali si tři čtyři dny, ve kterých to chtěli zkusit, takže dva tři dny předtím se snažil šetřit a vezl se.
Což ale není případ kluků, o kterých se chceme bavit, případ Pogačarů nebo Rogličů. Příprava grandtourových hvězd probíhá jedním slovem ideálně. Absolvují tréninkový blok, kde se zaměří na svoji slabinu, spojí ho pravděpodobně s projetím některých klíčových etap, protože dnes už se závodí i ve sjezdu, takže je dobré mít silnice načtené, aby je něco nepřekvapilo. Můžou si dát etapák, ale počítají s tím, že ten je sundá, popraví. Tam jim prioritně nejde o výsledek, ale zatíží tělo zase v jiném režimu, než by ho zatížili v tréninku. V něm se zaměří na fyziologické limitace a v přípravném závodě se v závodním tempu otestují.
Pogačar vyhrává od jara do podzimu a tím vlastně učí vyhrávat hlavu. Můžeme se bavit o fyziologii, ale výkon a vítězství jsou pořád v hlavě. Pokud budete neustále prohrávat a hlava na to nebude připravená, tak vás to psychicky srazí a přestanete si věřit. To se vám jednou nepovede přípravný závod, jak jste předpokládali, a začnete o tom přemýšlet, čímž se roztočí spirála, která se těžko zastavuje. Na druhou stranu spousta hvězd má toto v hlavě srovnané a absolutně věří, že to všechno klapne v den D, pro který všechno dělají.
Psychika je vůbec mocný nástroj a dlouhé trénování o samotě není pro každého. Což je taky důvod, proč to tak ne všichni dělají. Jsou lidi, kteří jsou schopni tréninku obětovat sto procent, ať jsou sami, nebo ne. Třeba Štyby nebo Uran, ti budou poctivě trénovat i doma s rodinou. A pak jsou tací, co to nedávají, potřebují mít závodní stimuly anebo jen nechtějí být doma. Nebo na kole „jen“ jezdí a pro ně je lepší, aby závodili. Jedna z hvězd, která už trochu pohasla, ale která „jen“ jezdila v tréninku, byl Niki Terpstra.
Když máte závodníka, o němž víte, že ho trénování bude psychicky ničit, protože závodník je od slova závodit, tak ho holt necháte závodit a trénink skládáte k jeho závodnímu programu už jen doplňkově. Ale pak jsou typy cyklistů, jako je Roglič, který je zkrátka zvyklý trénovat, protože dřív skákal na lyžích a tam měl sezonu dlouhou tři měsíce a zbytek roku se jen připravoval. Jde o mentální nastavení jedince a je spousta sportů, které mají jen šest závodů za rok.
Musíte zkrátka vědět, jestli je člověk schopen primárně trénovat, jestli zvládne být dva měsíce v kuse někde zavřený. Moderní je jezdit na kanárskou sopku Teide, ale tam je to šílené. Tam není nic, jeden hotel, turisté a každý trénink začíná tím, že se jede dolů z kopce a pak dvě hodiny zase nahoru.
Výhoda toho, že nemáte nabitý závodní program, je právě v té možnosti absolvovat vysokohorský program. Kdežto pokud závodíte 85 dnů v roce, tak není kdy něco podobného absolvovat. Jistě i takovému domestikovi by se vysokohorská příprava hodila, ale nenajde na ni prostor. Čím výš v hierarchii týmu budete, tím větší prostor pracovat sám se sebou dostanete. Když jste domestik, nikdo se vás ptát nebude.
Roglič loni závodil 52 dnů a je jeden z mála, který se s tím dokáže vyrovnat. Jen tím strašně riskuje a už se mu to taky dvakrát nevyplatilo. Dlouho nezávodí, na „něco“ ladí a třetí den tam upadne. Naopak je zase schopen závodit od prvního dne naplno.
Pokud by ale svoje tělo dokonale neznal, což je případ právě těch starších, tak si nemůžete dovolit trénovat a vsadit všechno na červenec a Tour de France. On to ale ani Roglič neudělá, on si naplánuje jarní závodní blok, pak se na dva měsíce vytratí a přijede ve formě na Tour. Je to riziko, na druhou stranu na závodech je riziko, že si něco uděláte, větší než na tréninku, takže je to částečně i ochrana, že lídr na závod roku opravdu dorazí a bude v pořádku.
Z druhé strany s větším množstvím závodních dnů umíte lépe jezdit na kole, učíte se číst závod, takže speciálně u mladších je dobré mít za sebou závodní dny, aby pochopili a dokázali v závodě fungovat, protože ne vždy všechno uslyší z vysílačky. Naštěstí i dnes se ještě musí používat hlava, jinak bychom mohli zůstat na ergáčích a jezdit e-závody. Zase je ale nesmíte přetížit. To starší závodník už nepotřebuje tolik závodit, je ale otázka, jestli bude motivovaný někde dva měsíce v kuse trénovat.
Závody pomáhají zacelovat mezery, když není někdo ještě vyspělý v oblasti techniky jízdy, v taktickém rozhodování, v pohybu v balíku. Takový cyklista potřebuje závodit. Záleží taky, jak dlouho s ním budete pracovat. Většina týmů podepisuje dvou, tříleté smlouvy, takže mít závodníka jen na jeden rok, pak je nutno zvážit, jestli ho necháte připravit se na jeden závod a budete doufat, že mu vyjde, nebo jestli s ním budete pracovat a něco ho učit.
U lidí, co závodí méně, je větší šance zaměřit se na odstraňování fyziologických nebo technických limitací ve smyslu posedu. Když budete mít časovkáře, potřebujete s ním vyladit posed, najezdit kilometry na časovkářském kole, což při velkém množství závodních dnů neuděláte. Ale taky jde o dobrý balanc – potřebujete kilometry na koze, ale současně závody, aby závodník získal silný motor.
Jde o správné zkombinování, kdy ho necháte objet dva tři etapáky za sebou, a pak se vrátíte k přípravě, kdy všechen čas trávíte v tunelu nebo na dráze. Časovka je o ekonomice pohybu, čím víc kilometrů v časovkářském posedu najezdíte, tím ladnější a efektivnější pohyb bude. Už dlouho se ví, že časovku ne vždy vyhrávají absolutní watty, ale nižší aerodynamický odpor s adekvátními watty.
Na kvalitní trénování versus závod se podívejme ještě z jednoho pohledu. Tedy jestli ten, kdo má na zádech závodní číslo, pojede interval, kopec nebo časovku lépe a rychleji než druhý o samotě v tréninku. Nemají to tak všichni, což je právě otázka mentálního nastavení. Jsou závodníci, kteří pojedou v závodě výrazně rychleji, ale vzhledem k tomu, že je doba wattmetrová, vědí, na jakých hodnotách ještě vydrží. A navíc v přípravě nepotřebují jet úplně nadoraz, většinou není třeba testovat se, kde leží limity. Závody zase naopak učí hlavu akceptovat bolest, což většinou v tréninku nesvedete.
Jsou závodníci, kteří se „zgumují“ vždycky a můžete si vsadit, že v závodě pokaždé nechají všechno. A pak jsou tací, kteří by se to potřebovali naučit. Pokud dostanete do rukou závodníka, u kterého takovou limitaci uvidíte, tedy že se neumí zmáčknout a závody si prohrává v hlavě, pak ve spolupráci se sportovním psychologem se s ním učíte nové strategie vnitřních rozhovorů. Ale k tomu zase je potřeba závod, protože v tréninku ho do takové situace nedostanete.
Je spousta závodníků, co jsou na tréninku lepší než v závodě. I na to slouží psycholog, který problém rozklíčuje, učí ho strategie zvládnutí stresových situací, protože bolest není nic jiného než stres, který si v hlavě vyhodnotíte, že už je ho moc, že už ho nechcete. A taky k tomu je potřeba víc závodních dnů. Ale zase opatrně, protože si nechcete fixovat negativní myšlenky a pokud byste nepracovali na tom, aby se něco změnilo, tak byste se jen utvrzovali v tom, že to nejde.
Proto Pogačar raději pojede o vítězství, ale proti němu jsou závodníci, co desetkrát dokončí v top ten, ale vy je neznáte. A proč? Je to opravdu otázka horší fyziologie, nebo se nedokázali víc hecnout a zastavila je hlava?
Foto: Cor Vos
Do zlomu
Trend, proč se začalo méně závodit, má původ v tom, že se víc o tréninku přemýšlí. Stará pravda „to neřeš, vyzávodíš se“ už neplatí.
Co přinese obrovský počet závodních dnů, je vysoký výkonnostní standard. Bohužel ale jedete pořád stejně.
Závodem se dá sice připravit taky, pokud si program dobře poskládáte, ale pokud jich bude moc, což je případ domestika, tak si moc nevybíráte, protože vás neustále někam posílají. Život domestika je vlastně život na telefonu.
Psychika je vůbec mocný nástroj a dlouhé trénování o samotě není pro každého. Což je taky důvod, proč to tak ne všichni dělají.
Starší závodník už nepotřebuje tolik závodit, je ale otázka, jestli bude motivovaný někde dva měsíce v kuse trénovat.
Závody zase učí hlavu akceptovat bolest, což většinou v tréninku nesvedete.
